Jak plynul čas…
Do Korycan jsme se nastěhovali v červenci 2017, do pronájmu od insolvenčního správce, který areál měl v konkurzním řízení. V podstatě hledal nájemce a potencionálně nového majitele. To se během roku podařilo a Korycany se staly majetkem naší rodinné firmy. Kdysi krásný areál, jak si ho kdekdo mohl pamatovat, byl k nepoznání. Projevil se na něm zub času, nedostatek finančních i pracovních sil bývalých majitelů. Bylo zde ustájeno pouze 12 koní bývalé majitelky. Začátky nebyly jednoduché, okolní zemědělci po špatných zkušenostech nechtěli mít s koňáky nic společného, natož obchodovat. Musela jsem doslova prosit, aby mi prodali cokoliv – že jim zaplatím hned na místě.
Irena Hůlková
Ke koním mě to lákalo již od dětství. Od dvanácti let jsem aktivně začala trénovat jízdu na koních v disciplíně drezura a skoky, v juniorském věku jsem se pravidelně umísťovala na MČR v obou disciplinách (celkem 20 medailí v jednotlivcích i družstvech, několikanásobná vítězka MČR i MČSSR). V jezdecké kariéře jsem pokračovala i v seniorském věku, kde jsem si doplnila vzdělání v České jezdecké federaci a působila jsem i jako cvičitel. Byla jsem členkou Tréninkového střediska mládeže a byla jsem zařazena do nejužšího reprezentačního výběru. Absolvovala jsem řadu národních, mezinárodních i mistrovských soutěží s umístěním na medailových místech.
V roce 1993 jsem začala pracovat na sekretariátu České jezdecké federace jako asistentka generálního sekretáře a vedoucí sekretariátu. Postupně jsem se dopracovala na pozici rozhodčího pro všechny jezdecké disciplíny na národní specializované úrovni. Sama jsem 10 let pořádala Velkou cenu Tarpanu – mezinárodní skokové závody. Na úrovni vzdělávání v ČJF se věnuji nyní organizaci zkoušek základního jezdeckého výcviku, refreshingu pro všechny kategorie rozhodčích, vzdělávacích programů pro cvičitele. V ČR pracuji jako hlavní steward na národní úrovni pro bezpečnost v jezdeckém sportu.
V roce 2013 jsem úspěšně dokončila další vzdělávání na úrovni trenérů všeobecné a se specializací pro skokové koně a jezdce.
Tomáš Hůlka
Ke koním jsem se dostal ve svých dvanácti letech díky své mamce, která byla úspěšnou jezdkyní a několikanásobnou vítězkou MČR. Do té doby jsem hrál fotbal a najednou jsem se rozhodl zkusit jezdit, a i když mě od toho doma odrazovali, nedalo mi to a následně mě rodiče v tomto sportu začali podporovat, za což jsem jim velmi vděčný.
Jako každý začínající jezdec jsem se musel naučit vše od kroku až po cval. Chyboval jsem v mnoha věcech a v mnohých chybuji do teď… Žádný učený z nebe nespadl a chybami se člověk učí.
Abych mohl skákat, mamka chtěla, abych v dětských a juniorských letech k tomu absolvoval i soutěže v drezuře, která mě upřímně nikdy nebavila, ale přesto před lidmi, co se touto disciplínou zabývají, smekám. Díky mamčinýmu přesvědčení (a to zcela správnému přesvědčení), že bez drezury nelze skákat, jsem dosáhl v této disciplíně úrovně ST. A skákání ? To pro mě vždycky byla taková zábava, taková správná dávka adrenalinu, která člověka chytne a už nepustí. S mým životním koněm Cappuccinem, kterého mám od jeho pěti let, jsem dosáhl výkonnosti T*.